Chronické bolesti ve sportu?        Delší čtení k úvaze.              #esej #uvaha #treninksbolesti

ÚVOD

Při práci kondičního trenéra a sportovního diagnostika v laboratoři, se dnes a denně zabývám otázkami limitujících faktorů sportovního výkonu cyklistů. Problematika "limitací" mě natolik fascinuje, že se stala také předmětem zkoumání v mé disertační práci. Konkrétně se ve své práci zabývám rozvojem respiračních schopností u vrcholových cyklistů. Cílem mé práce má být nalezení ideálního postupu v tréninku dýchacího svalstva vrcholových cyklistů, aby u nich bylo dosaženo maximálního potenciálu dechového aparátu a tím i snížení pravděpodobnosti, že by měl být jejich výkon limitován z důvodu nízké připravenosti dechového systému. Jak se můžeme dočítat v Kapitolách sportovní medicíny (Novotný et al., 2003), limitovat ve výkonu nás může celá řada faktorů, a to nejen otázky somatické, resp. endogenní (stavba těla, svaly, oběh, nervy, hormony...), ale také otázky zevního prostředí resp. (nadmořská výška, teplota, hluk...), nebo sociální (finanční situace klubu, resp. sportovce, rodičů sportovce...) ale také otázky zdravotní a psychologické.

Svoji disertační práci a následnou interpretaci, stavím téměř výlučně na kvantitativním získávání dat. Řada naměřených čísel má potvrdit, nebo vyvrátit hypotézy, zda vůbec a jak, je speciálním tréninkem dechového svalstva ovlivňována celková výkonnost cyklistů. Když se nad svým výzkumem hlouběji zamyslím, tak zjišťuji, že v něm vynechávám (kromě zdravotní anamnézy) téměř veškeré otázky okolo psychického stavu sportovců, zda je stabilně udržován sportovcův "well being" stav, zda si neprochází určitou životní krizí, rozchodem, ztrátou v rodině, nebo úpadkem výkonnosti z nedefinovaných důvodů apod. Tyto skutečnosti a mnoho dalšího mají na celkový výsledek kvantitativního výzkumu silný dopad. O to více začínám chápat důležitost kvalitativních výzkumů, ale také doplňování kvantitativních dat o pomocné, nebo doplňující kvalitativní ukazatele a zřejmě tak také částečně upravím strukturu své disertační práce.

Z výše popsaného, se mi problematika chronických bolestí u sportovců jeví jako vhodným tématem pro tuto esej, jenž nese v překladu název Případy chronických bolestí ve sportu. Současné prostředí vrcholového sportu hledá metody, které mají v matematickém modelu zvyšovat výkonnost a bourat limity sportovců. Přestože se může jednat o efektivní tréninkové postupy, tak stále do hry vstupují a vstupovat budou otázky zdravotního, sociálního a psychologického stavu sportovce, kterými se zabývá také kvalitativní metoda zkoumání. Pojďme společně v dalších kapitolách poodkrýt potíže vrcholových sportovců potýkajících se s chronickými bolestmi, jak se vyvíjí jejich přístup, chápání a vnímání chronické bolesti v čase a jak je bolest vlastně limituje.

O článku

Relativně nově vydaný článek (2019), v původním anglickém znění Narratives of Chronic Pain in Sport je možné v plném rozsahu nalézt na Žurnále klinické sportovní psychologie pod ochrannou známkou Human Kinetics ORIGINAL RESEARCH.

Čtivě psanou formou, se spoluautorky Emili R. Hunt (Longhborough University) a Melissa C. Day (University of Chichester) rozepisují o deseti případech sportovců, kteří kdy prožili, nebo právě prožívají chronickou bolest v minimální době trvání jednoho roku. Získávání informací probíhalo pomocí interview s každým sportovcem jednotlivě a následně byla provedena analýza vyprávění. Zřejmě nejsilnějším poselstvím článku nemá být pouze ilustrace postupů, jak se atleti vypořádávají s chronickou bolestí po fyzické stránce a jakou formou trénují v "náhradním režimu," ale spíše jak se vyvíjí jejich psychika, sociální a environmentální vztahy. Neméně důležitým aspektem článku budiž také fakt, že jak autorky avizují na úvodu práce, většina dosavadních výzkumů se zaměřením na zranění ve sportu, se soustředí dominantně na akutní bolest. Článek tak může pomoci nejen sportovním psychologům, a trenérům, ale také sportovcům, kteří prožívají podobné situace s chronickými bolestmi.

Definice bolesti z více úhlů pohledu

Než se spoluautorky vrhly na popis konkrétních případů chronický bolestí ve sportu, vcelku logicky na začátek představily definici bolesti, její rozdělení na tři základní typy a také uvedly dvě roviny vztahů, kterými jsou bolest versus běžná populace a bolest versus sportovci. Ano, také jsem dříve tolik neuvažoval nad těmito rovinami, procházím-li ale dál tímto výzkumem, živě se mi díky níže popsaným případům evokují chyby a znaky tvrdohlavosti, kterými jsem si sám prošel jako sportovec a které teď vidím i jako trenér okolo sebe.

Základních definic bolesti v článku najdeme hned několik, popisováním a úvahou nad každou z nich, bych přesahoval rámec této eseje, přece jen ale jednu vyberu, kterou je dle Howe (2004) "Pain is the marker of injury, an unpleasant sensation and emotional expericence," pokud si dovolím svojí angličtinou přeložit, bude definice znít: "Bolest je ukazatelem zranění, nepříjemný pocit a emoční zkušenost." Druhou, světově užívanou definicí, dostupnou na žurnále Mezinárodní společnosti pro léčbu bolesti IASP (2019) je: "An unpleasant sensory and emotional experience associated with actual or potential tissue damage, or described in terms of such damage." v překladu: "Nepříjemný sensorický a emocionální zážitek spojený se skutečným nebo potenciálním poškozením tkání, nebo je popisovaná výrazy takového poškození. Bolest je vždy subjektivní". V třetí definici bych rád použil český zdroj, kterým může být například Doporučený diagnostický a léčebný postup pro všeobecné praktické lékaře s titulem Bolest, vydaný v roce 2008 Společností všeobecného lékařství ČLS JEP. Definice zní: "Bolest je nepříjemný senzorický a emocionální prožitek spojený se skutečným či potencionálním poškozením tkání nebo je popisována výrazy takového poškození. Bolest je vždy subjektivní". Z výše popsaného je na první pohled zřejmé, že se obě definice shodují, a tudíž česká Společnost všeobecného lékařství evidentně užívá definici IASP původně formulovanou už v roce 1979.

V této eseji se budu zabývat případy chronických bolestí ve sportu. Autorky článku (Hunt & Day, 2019, s.1), vypichují fakt, že vědci rozdělují tři typy chronické bolesti, a to Chronickou opakující se bolest, chronickou nepolevující benigní bolest a chronickou progresivní bolest. Dalším pro mě určitě zajímavým pohledem, je pravděpodobně rozdílné chápání chronické bolesti ze strany sportovců a ze strany nesportující populace. U nesportující populace údajně silně závisí, do jaké míry chronická bolest ovlivňuje jejich životní rutinu, well-being a také, zda přistupují k bolesti jako určité hrozbě, nebo důvodu ke strachu. Zatímco vrcholoví a výkonnostní sportovci, si údajně často dokážou svá zranění a k nim patřící bolest racionalizovat jako jednu z neodmyslitelných překážek na své cestě na vrchol. Sportovci tedy chronickou bolest přijímají jako přirozenou součást jejich tréninku, a dokonce ji mnohdy oslavují jako akt neústupnosti a zocelování. Z mého pohledu zní tento výklad dosti surově, pokud si ale zavzpomínám na vlastní životní období v roli vrcholového cyklisty, kdy neutuchající bolesti zad ovlivňovaly negativně nejen moji výkonnost, ale také běžné denní aktivity, jako např. obyčejné stlaní postele, nebo vystupování z auta, tak si člověk postupem času uvědomí, že žil dlouhá léta v něčem, co se rozhodně neslučovalo se zónou komfortu.

Abych nepsal pouze o subjektivních dojmech, nalezl jsem jako příklad výsledky zdařilé bakalářské práce kolegyně Bc. Aleny Cebákové (Cebáková, 2013, s. 29-38), která se zabývala frekvencí užívání léků tišících bolest v extraligovém volejbale. Závěry její práce, jež se účastnilo 128 špičkových volejbalistek a volejbalistů (Žen 68; Mužů 60) poukázaly na skutečnost, že 92 % dotazovaných žen a mužů použilo někdy povolená analgetika v soutěžním období v souvislosti se sportovním výkonem. Pravidelné užívání potvrdilo 8 % dotázaných, občasné užívání analgetik 47 % dotázaných, výjimečně 40 % a vůbec nepoužívalo analgetika v soutěžním období pouze 5 % respondentů. Z výše uvedeného je zřejmé, že téměř každý desátý hráč zřejmě trpí chronickou bolestí a v soutěži se neobjede bez analgetik, téměř polovina hráčů si pomáhá ulehčit své bolestivé stavy pomocí analgetik v nepravidelných intervalech a pouze 7 dotázaných z celkových 128 neužívá analgetika v souvislosti se sportovním výkonem. Trénovat a soutěžit s akutní, nebo chronickou bolestí se tedy jeví jako něco všedního, což je dle mého názoru obraz neadekvátní reality.

Sběr dat a jejich analýza

Klíčovým nástrojem pro získávání dat posloužilo interview. Zpracování získaných dat probíhalo v duchu strukturované případové analýzy. Pro maximální pochopení a ztělesnění předkládaných případů během jednotlivých interview, autorky článku (Hunt & Day, 2019), využívaly také sledování řeči těla respondentů. Měly tak dosáhnout intenzivnějšího objasnění smyslu a zkušeností sportovců s chronickou bolestí, v osobním a sociálním prostředí jejich života. Interview měla trvat mezi 60-100 minutami a neměla přivádět respondenty do nekomfortních, nebo trapných situací.

Účastníci výzkumu

Pro účast ve výzkumu měli účastníci splňovat tři kritéria: a) mít zkušenost s chronickou bolestí v délce trvání delší než 6 měsíců; b) vyhledávali lékařskou péči, ale bez úspěchu pro eliminaci bolesti; c) nadále trénovali přes chronickou bolest. Výzkumu se účastnilo 5 žen a 5 mužů ve věkovém rozsahu 20-56 let (M=33). Sledovaný vzorek nakonec potvrdil zkušenosti každého respondenta s chronickou bolestí, která nepřetržitě trvá v rozsahu 1-20 let (M = 9 let). Účastníci byli vybrání napříč sportovními disciplínami (fotbal, házená, atletika, gymnastika, cyklistika, kriket). Výkonnostní úroveň nebyla předem přísně stanovená, účastníci výzkumu tak dosahovali rekreační, regionální ale i národní úrovně. Všichni účastníci potvrdili, že se s chronickou bolestí stále potýkají i v průběhu tohoto výzkumu.

Analýza případů chronické bolesti ve sportu

"Uvěznění v bolesti"

Přestože se v článku nedočteme přesně definované otázky, které měly být respondentům kladeny, je na první pohled zřejmé, že byly směřované tak, aby se respondenti rozvykládali o životě před vznikem chronické bolesti a po jejím vzniku.

"Sport mi dával úžasné pocity, cítila jsem se přirozeně, cítila jsem být sama sebou. Cítila jsem se komfortně, pomáhalo mi to upevňovat moji sebejistotu. Pomáhalo mi to regulovat moje emoce, jako vitamínová pilulka, kterou jsem si mohla vzít každý den. Takový jsem měla pohled na mé tělo a mysl. Moje tělo bylo silné, mohla jsem běžet a užívala si pocit běhu jako létání, cítila jsme se tak rychlá a naplněná. (Phoebe)" (Hunt & Day, 2019, s.6)

Tyto vzpomínky demonstrují prožitky ze sportu před vznikem chronické bolesti. Jde o směs pozitivních emocí a příjemné somatické zkušenosti, reprezentující nenucenost a chuť k pravidelnému tréninku, bez nutnosti sebe přemlouvání.

"Když jsem byl mladší a prostě jsem mohl sportovat, dostávalo se mi osvobozujícího pocitu, cítil jsem se tak lehce a šťastně. Ve chvíli, kdy jsem se zranil, jsem se cítil jako v pasti, tak stísněně a limitován vlastním tělem, že veškerá lehkost a svoboda prostě zmizela. (Douglas)" (Hunt & Day, 2019, s.7)

V tomto případě můžeme pozorovat jasnou psychickou frustraci, z nemožnosti pokračovat v dalším tréninku.

"Cítil jsem se, jako bych ztratil mnoho, věděl jsem, že mě to drží zpět, a cítil jsem se naštvaně na své koleno, sráží to moji psychiku dolů. Byl jsem naštvaný také na sebe, že jsem to nechal zajít až sem. Věděl jsem, co to způsobilo, bylo to přetížení! Měl jsem si připustit, že už to přeháním, ale neuměl jsem sám sebe zastavit v neustálém trénování. Byl jsem tak naštvaný na sebe a na svoje koleno, protože všechno ostatní jinak bylo výborně připraveno. Jsem silný a fit, až na to, že mé koleno mě nepustí ani oběhnout roh domu. (William)" (Hunt & Day, 2019, s.7)

Z výše citovaných vyjádření, je patrné, že příčina zranění a s ní spojená pohyb limitující bolest, je způsobena z dlouhodobého přetěžování a nerespektování akutní bolesti, která plnila signální úlohu. Jakmile došlo ke zranění z přetížení, sportovci upadli do skepse a sebeobviňování.

Pro další srovnání vnímání bolesti pohledem jiného odborného zdroje, jsem objevil bakalářskou práci paní Bc. Lucie Michalíkové z II. Lékařské Fakulty Univerzity Karlovy, která se zabývala kvantitativním výzkumným šetřením u 185 pacientů s chronickou nenádorovou bolestí. (Michalíková, 2019, s. 39) Může znít nevýhodně srovnávat kvantitativní a kvalitativní data, avšak určitou spojitost v jejich interpretaci lze snad nalézt. Myslím, že nejbližší hypotézou jejího výzkumu, která může do jisté míry souviset s tímto kvalitativním článkem je hypotéza: "Kvalita života souvisí s intenzitou a nepříjemností bolesti. (Michalíková, 2019, s. 37) Zřejmě stejně překvapená byla výzkumnice ze svého zjištění, jako já při čtení její práce, když kvantitativním výzkumným šetřením (anonymní dotazníkové šetření) nepotvrdila statistickou významnost mezi kvalitou života a nepříjemností, trváním a intenzitou bolesti u dotazovaných pacientů. (Michalíková, 2019, s. 81) Při své interpretaci potvrzení nebo nepotvrzení této hypotézy zároveň také dodala další výsledek výzkumu na univerzitě v Maastrichtu, který naopak potvrdil, že pacienti s chronickými bolestmi zad, anebo s více lokalizovanými chronickými bolestmi, mají významně nižší kvalitu života. Doslovně cituji:

"Druhá hypotéza nepřinesla žádný statisticky významný vztah mezi kvalitou života, nepříjemností, trváním a intenzitou bolesti. Na univerzitě v Maastrichtu byl proveden výzkum, který prokázal, že pacienti trpící chronickou bolestí zad, anebo více lokalizacemi bolesti mají významně nízkou kvalitu života. Ta byla hodnocena dotazníkem Rand-36 (Lamé, 2012)". (Michalíková, 2019, s. 81)

Nabízí se tak otázka, co a pro koho znamená pojem kvalita života. Nabízí se také otázka, jaké věkové, genderové, geopolitické, náboženské a další rozdíly mohou mezi zkoumanými skupinami být a zda má smysl hledat v těchto aspektech souvislosti. Zřejmé ale je, že autorky Huntová a Dayová, se snaží svým článkem popisovat sportovce jako houževnaté osobnosti, které se nechtějí vzdát svého aktivního života plného pohybu, v němž sportovci zřejmě spatřují zmiňovanou kvalitu života. Další otázka by také mohla znít, jaké převažuje zastoupení mezi sportovci a nesportovci ve výzkumu paní Bc. Michalíkové. Pokud bych se přikláněl k přístupu autorek Huntové a Dayové, očekával bych ve výzkumném vzorku paní Bc. Michalíkové vyšší zastoupení nesportovců (údajně chronická bolest významně neovlivňuje jejich kvalitu života) a nižší zastoupení aktivních sportovců.

Bolest stále neodchází

Snad se shodnu s každým, že život s chronickou bolestí musí být při nejmenším nekomfortní, spíše však vysilující a demotivující. Předpokládá se, že postižený vyhledá pomoc odborníka a s ním bolest společně eliminují lékařskou, nebo terapeutickou cestou. Co se ale odehrává v hlavě sportovce, pokud bolest dlouho neutichá, nebo jsou dokonce velmi malé vyhlídky že bolest zcela odezní? Jak na takovou situaci reaguje například běžec William?

"Býval jsem nezávislý, dokud nepřišly bolesti. Miluji individuální ranní běhy, které mě tak charakterizovaly. Nyní, co se potýkám s bolestmi, potřebuji větší podporu okolí. Už to nejsem já jako dříve, ztratil jsem víru, že se něco změní". (Hunt & Day, 2019, s.8)

Jak uvádí Huntová a Dayová, sportovci ve snaze uniknout chronické bolesti vyhledávají odbornou pomoc a doufají, že najdou někoho, kdo jim od potíží pomůže. I dobře stanovená diagnóza a prognóza léčby často odlehčí sportovcově mysli s vyhlídkami na zlepšení. Nepříjemná situace ale vzniká ve chvíli, kdy začínají selhávat odborné přístupy a sportovec se nachází stále ve stejném bodu jako na začátku léčby.

"Vstoupila jsem do rehabilitačního programu a věřila, že bude fungovat. Jenomže nefungoval a můj boj v celé věci ztroskotal. Bylo to pro mě velmi stresující a frustrující. Když jsem byla mladší, byla bych velmi naštvaná, ale nyní jsem spíše zklamaná. S počtem absolvovaných vyšetření a návštěv odborníků je moje víra na zlepšení stále menší. Nevěřím už ani v alternativní (odlehčený) trénink, který měl být řešením na pár měsíců, než se problém s bolestí vyřeší. Když by se dnes objevil "někdo" kdo by říkal, že najde způsob jak moje bolesti odstranit, ani bych to nebrala vážně, moje potíže už nejdou napravit. (Julia)" (Hunt & Day, 2019, s.8)

Z Juliina vyjádření můžeme vnímat skeptický až odmítavý pohled na zlepšení její situace. Za tuto reakci zřejmě může také kumulovaná únava z řady vyšetření, kterými si prošla bez úspěchu a bez vidiny vyléčení.

Fáze uvědomění

Dovolím si zde citovat úryvek z úvahy na téma "O Bolesti trochu jinak " pohledem českého lékaře a odborníka na Paliativní medicínu, který se s bolestí svých pacientů setkává denně. "Pokud ji máme, ztrácíme často kontrolu, když v našem životě zcela chybí, hrozí nám prázdnota. Bolest nás často učí vnímat smysl a hodnotu věcí, vztahů, ale také nás samotných. Bolest nemá jen rozměr fyzický - může být psychická, sociální, spirituální a velmi často zvláště bolest chronická má všechny uvedené rozměry." (Kabelka, 2014, s.1)

V návaznosti na vyjádření pana doktora předkládám další citaci z interview s plavkyní Phoebe.

"Téměř pořád jsem si držela na svůj problém ten nejčernější pohled, abych se mohla radovat z případného zlepšení. Partner mě stále utěšoval, že se to určitě zlepší, že to bude jen na pár měsíců. Nakonec tohle všechno trvalo moc dlouho a nikdo přesně nevěděl, jak se budou věci vyvíjet, obecná prognóza byla kolem dvou let. Najednou jsem si uvědomila, že to, co mě vysilovalo nejvíce nebyla chronická bolest, ale neustálá snaha se jí zbavit (Phoebe)." (Hunt & Day, 2019, s.9)

V životě se říká, že všechno zlé je pro něco dobré. Podobně to platí i v případech, kdy nás něco dlouhodobě trápí a než se snažit opakovaně vzdorovat, je lepší to přijmout a hledat pozitiva. Asi nejtěžší fází pro sportovce musí být smíření se s faktem, že dosavadní postupy a léčba na jeho problém momentálně nestačí. Zbývá tak jediná cesta útěchy, kterou je vědomí, že se pro léčbu bolesti udělalo veškeré maximum.

"Můj mentální přístup se změnil, jsem důslednější, opatrnější a snažím být vůči svému kolenu více šetrný. Svoje tělo znám lépe než kdokoliv jiný a přes veškeré spolupráce s profesionály jsem se svých potíží nedokázal zbavit. Pokud ale příjmu svoji bolest, stane se mojí součástí a bude to pro mě lepší postoj, než žít s něčím, co není mojí součástí a mohlo by být někdy vyléčeno. (Paul)" (Hunt & Day, 2019, s.13)

Závěr

Doufám, že napsáním této eseje se mi podařilo vystihnout klíčové myšlenky a přístupy, které se v analyzovaném článku autorek Huntové a Dayové objevovaly. Abych čtenáři nabídl více úhlů pohledu na problematiku chronické bolesti, implementoval jsem průběžně do jednotlivých kapitol také výsledky obdobných studií z terénního prostředí, nebo úvahy odborníků na danou problematiku.

Hlavními myšlenky, které chtěly svým článkem za pomocí strukturované případové analýzy autorky předat jsou různé vývojové fáze, úhly pohledu a překonávání chronické bolesti očima sportovců pokračujících v tréninku. Můžeme se také dočíst, že chronickou bolest zřejmě jinak z psychologického hlediska vnímají sportovci, než nesportovci a také že sportovci mají vyšší práh bolestivosti. Zajímavostí, kterou jsem objevil při analýze dalších zdrojů je, že chronická limitující bolest má u sportovců zřejmě více negativní dopad na jejich well-being, než u nesportující populace. Z tohoto zjištění je evidentní, že pohyb a sportovní aktivity, jsou pro sportovně založené jedince klíčové pro jejich spokojený život. Paradoxem přitom je, že chronickou bolest, která vyloženě nelimituje tréninkovou rutinu sportovce, vnímají sportovci jako zocelující a nedílný element jejich sportovní dráhy.

Závěr článku se nese v hořkosladkém duchu. Konstatuje, že každou chronickou bolest se opravdu nemusí podařit odstranit a ovlivní celkový děj v životě sportovce. Východiskem u "neodstranitelné" chronické bolesti má být ztotožnění se s ní a hledání pozitiv, která může postiženému jedinci přinášet. Jak se v poslední citaci cyklisty Paula můžeme přesvědčit, není důležitá jen rychlost a čas v cíli, ale také skutečnost, že má Paul vůbec možnost trávit čas na svém milovaném kole, což učí sportovce také dál přehodnocovat jejich životní priority.

"Zkouším najít cestu, která někam povede. Řeším nastavení kola, jak na kole sedím, kolik času trávím v sedle a kolik ve stoje v pedálech. Zkouším trávit více času ze sedla, přestože vím, že to bude mít negativní dopad na rychlost, ale není to konec světa. Je pro mě více důležité že dorazím do cíle. Moje tělo je pro mě více důležité než udržení přísné pozice. Jsem prostě rád, když mohu vyrazit. (Paul)"

Seznam použité literatury:

Cebáková, I. (2013). Frekvence a důvody užívání léků tišících bolest v extraligovém volejbale žen a mužů ČR (Bakalářská práce). Masarykova Univerzita, Fakulta Sportovních Studií. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/q2a8u/

Doležal, T. et al. (2008). Bolest, Doporučený diagnostický a léčebný postup pro všeobecné praktické lékaře. Dostupné z: https://www.lecba-bolesti.cz/dokumenty/doporucene-postupy.pdf

Howe, P.D. (2004). Sport, professionalism and pain: Ethnographies of injury and risk. London, UK: Routledge. Dostupné z: https://www.taylorfrancis.com/books/9780203453261

Hunt, R. Day, M.C. (2019) Narratives of Chronic Pain in Sport. Journal of Clinical Sport Psychology. Dostupné z: https://eds.b.ebscohost.com/eds/detail/detail?vid=1&sid=9ed641d8-8100-45cd-914c-d18709503866%40pdc-v-sessmgr03&bdata=JkF1dGhUeXBlPWlwLGNvb2tpZSx1aWQmbGFuZz1jcyZzaXRlPWVkcy1saXZlJnNjb3BlPXNpdGU%3d#AN=135258420&db=edb

Kabelka, L. (2014). O bolesti trochu jinak. (Úvaha) Interní Medicína. Dostupné z: file:///C:/Users/kondi/OneDrive/Plocha/Metodoligie%20kvalit/bolest%20mudr.Kabelka.pdf

Michalíková, L. (2019) Kvalita života u pacientů s chronickou nenádorovou bolestí. (Bakalářská práce)Univerzita Karlova, 2. lékařská fakulta, Ústav ošetřovatelství. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/201414/

Novotný, J. et al. (2003). Kapitoly sportovní medicíny. Masarykova Univerzita, Fakulta Sportovních Studií Dostupné z: https://is.muni.cz/th/q2a8u/

The International Association for the Study of Pain. (2020). Definice bolesti: Dostupné z - https://www.iasp-pain.org/PublicationsNews/NewsDetail.aspx?ItemNumber=9218f